Dlouholeté vztahy jsou vždy obdivuhodné. Je hezké, když někdo může říct, že je s partnerem déle než dvacet let. Nechci se vytahovat, ale já patřím mezi ně.
Ale také vím, že cesta k těmto letům není růžová.
Překonávání krizí, kdy si oba říkáte, jestli má vůbec smysl snažit se ještě pokračovat, nebo díky společným pěkným vzpomínkám se dál upínat k lásce toho druhého.

Manželství, nebo chcete-li partnerství, je boj. Každý je osobnost, každý vyrostl v jiném prostředí a musí být vůle na obou stranách, skloubit rozdílnou výchovu do jednoho svazku.
Hodně tolerance, ještě víc kompromisů, ale když se chce, vyjde to.
Osobně nevím, jestli mám obdivovat ženy, které trpí svým mužů odchody do restauračních zařízení a po jejich příchodu je mlčky uloží a výčitky si nechají až na jeho vystřízlivění.
Je v tom láska, kterou muž nevidí, nebo jen ženin strach, že pokud ho opustí, už ji nikdo jiný chtít nebude?
Společné děti, které vidí, jak se otec potácí a snaží se něco nesrozumitelně sdělit? Naopak, kvůli nim bych sbalila kufry.
Nebo v něm vidí jinak obětavého manžela a otce, který si zkrátka občas vyhodí z kopýtka a ona bere jako povinnost to vydržet?
Nevím.
Stejně je to v manželství, kde muž neustále před ostatními dává najevo, jak s ní nalítl.
Žena se může přetrhnout, aby domácnost byla i bez jeho pomoci v pořádku, děti správně vychované, aby se muž vracel domů, kde na stole voní čerstvě upečená buchta, kterou má rád. Snaží se, aby ji viděl pokud možno jen upravenou, nestěžuje si na bolesti, protože není chlap, který hned na všechno „umírá“, a přesto jí při oslavě, kde se sejdou jeho příbuzní, do očí řekne, že stojí za …
Pak ale jdou domů a on je znovu ten hodný a pozorný muž, který sice má své mouchy, ale nikdy by nic takového v soukromí nevyslovil.
V těchto svazcích je těžké být, ale člověka překvapí, když od muže, co se vracívá domů v alkoholovém opojení, slyší, jak mluví o své ženě hezky.
Naopak tam, kde si chlap žije jako v pohádce, veřejně mluví o ní ošklivě. Nerozumím tomu.

Každá rodina má nějaký příběh. Ale je důležité, aby naši partneři byli spolehliví, dokázali být s námi, když je nám nejen fyzicky zle, aby nás popadli do náruče a my cítily, že se o nás postarají i ve chvílích, kdy nám to rozhodně nesluší, zajímali se o naše trable a my je za to odměníme vším tím, co sami potřebují.
Naši partneři by měli být na naší straně a nebát se, že se jim okolí bude smát.
Schovávat si city domů za zavřené dveře není úplně to pravé. Ať se projevují i jinde. Je hezké, když se muž na veřejnosti ke své ženě chová pozorně a nesnaží se být „pravý chlap“ tím, že ji nestále před lidmi komanduje a vytýká jí, že třeba dala na pás u pokladny věci v jiném pořadí, než jak by je dal on.
Zkusme jim říct do očí, jak moc nás bolí jejich chování, požádejme je, ať se snaží v sobě touhu po nadřazenosti potlačit a vysvětleme jim, že my je budeme víc milovat, když nám přestanou jakkoli ubližovat.